Objekt viničního altánu v dnešním městském parku Havlíčkovy sady byl postaven v letech 1871-1888 podle návrhů architektů Antonína Barvitia a Josefa Schulze jako součást honosného letního sídla průmyslníka Moritze Gröbeho.
Zadáním byla celková stavební obnova ruiny objektu a jeho rozšíření pro celoroční provoz kavárny a vinárny. Nechtěli jsme měnit vnější siluetu altánu posazeného do svahu s vinicí, kterou považujeme za dokonalou a dokončenou, proto jsme požadované nové prostory umístili do svahu pod terén. Nechtěli jsme dále rozvíjet ani Barvitiův půdorys podzemního prostoru, a proto jsme vytvořili shluk podzemních prostorů, které jsou k sobě připojeny pouze svými vstupy a vzájemně se nedotýkají svými stěnami, narozdíl od běžných nadzemních staveb. Ústí nových podzemních prostorů na povrch je ve značném odstupu od Barvitiova altánu, v dostatečné, nekonfrontační vzdálenosti.
Fragmenty původních dřevěných prvků jsme pasportizovali a podle šablon byly vyrobeny nové díly pro kompletní repliku celé Barvitiovy dřevostavby.
Zcela autonomní a soudobě zpracované jsou vnitřní prostory a vnitřní zařízení. Původní interiér se nedochoval.
Na začátku tohoto školního semestru mi jedna studentka čtvrtého ročníku architektury položila velmi neobvyklou otázku: jak začít projekt? Věděla samozřejmě, jak se dělá užitná architektura, ale zvědavost ji vedla někam jinam, k něčemu, co není zaměřeno výhradně na užitnou funkci. Stejně jako tato studentka jsme my všichni architekti konfrontováni s podobným dilematem, když usedneme před prázdný list papíru nebo monitor počítače. Jistě, máme obvykle zadán konkrétní program i lokalitu, ale jak skutečně nastartovat tvůrčí proces? Většina se hned na počátku spokojí s odpovědí, že přece jde o něco předem definovaného. Jen málo z nás je ochotno začít tak, že si položí otázku; hypotetickou otázku (nebo téma), již lze následně zkoumat a ověřovat ve složitém procesu vynalézavé představivosti. Vezměme si jako příklad hřbitov Igualada, jehož autorem je Enric Miralles. Jeho východiskem nebyly typologické konotace vztahující se
k tradičnímu křesťanskému hřbitovu, ale zkoumání obsahu pojmu „přechod“. Toto konceptuální téma bylo rozvinuto v souvislostech syntaxe: přechod v pohybu (od živých k mrtvým, z exteriéru do interiéru), přechod textur (od neprůhlednosti po transparenci), přechod topografický (mezi přirozeným a uměle vytvořeným), přechod kontextový (od světského k duchovnímu). Výsledkem se stal prostor, který nejenže vyvolává jedinečný „přechodový“ zážitek, ale rovněž plně respektuje tradiční křesťanské rituály. Ukažme si další příklad: park k uctění památky obětí u Pentagonu od autorského týmu KBAS. Ona hypotetická otázka se v tomto případě odvíjí od konceptu „náhody“. Protože jen náhodou všechny oběti zemřely jednoho určitého dne a tragicky se seskupily v důsledku ještě větší náhody (American Airlines + Pentagon), nalezl projekt systém uspořádání, jímž byl tento aspekt zdůrazněn. Obě skupiny obětí byly v lokalitě společně zmapovány z hlediska dat narození a orientovány do odlišných směrů podél vektorové linie dopadu letadla. Tato vysoce exaktní a uvážená strategie paradoxně vyústila v náhodná a nečekaná setkání duší mrtvých. Jinak řečeno, podařilo se vytvořit nové nahodilé shromáždění, tentokrát však naplněné poetickým obsahem, nikoliv tragedií. Krása obou projektů netkví tedy v postulování definitivních odpovědí, ale spíše v kritickém hledání a rozvíjení nových otázek.
Když mě požádali, abych napsal pro Architekta svou první recenzi (viz Architekt č. 10/2001, pozn. red.), byl jsem, přiznávám, trochu na rozpacích. Za prvé jsem se cítil nesvůj z toho, že bych měl kriticky hodnotit své kolegy a za druhé – protože nejsem ani teoretik ani historik umění – jsem nechtěl upadnout do pasti pouhého papouškování autorských zpráv a jejich zamlžování ne-kritickou zpětnou vazbou. A tak jsem – stejně jako ona studentka – stál tváří v tvář té nejzákladnější otázce: jak začít recenzi? Po jistém uvážení jsem si uvědomil, že to musí být stejné jako v případě projektování. Vyber si téma (pokud je nelze nalézt v příslušné autorské zprávě) a dílo zasaď do tohoto rámce. V této recenzi mě zajímalo hlavně místo (park) a dialektika starých a nových forem. Parky jsou pro architekty trvale přitažlivé pro dvojznačnost své funkce. Tradiční klišé protikladu formy a funkce zde nelze aplikovat, protože park, ať jde o památník nebo hřbitov, pojednává více nespojitých koncepcí a témat. Park je místo, kde se „smyslový požitek z prostoru mísí s radostí rozumu“.* Řečeno jinak, park zahrnuje znamení řádu (prvky vytvořené člověkem), která se pojí se stopami původní smyslovosti (krajinné elementy). Jedním z architektonických prvků, jež vnášejí prvek řádu do prostředí Havlíčkových sadů, je dřevěný altán Barvitia a Schulze. Smyslem nové stavby nebylo stát se jen dalším řádotvorným prvkem této kompozice, jejím cílem bylo – a to je důležitější – aktivovat nevyužívanou partii parku. Jakou formu by měl nový stavební zásah nabýt? Měl by daný kontext ignorovat, doplňovat, nebo by se mu měl zcela podvolit? Prvotní idea vyhloubit a odsadit nový element od stávající struktury se osvědčila: podařilo se docílit zamýšlené autonomie, vedle toho však prvky systému nečekaně vstoupily do vzájemného dialogu, který evokuje jak smyslovost, tak řád. Analyzujme situaci následující syntaxí: 1. forma – nový zahloubený betonový bunkr je protipólem a současně doplňujícím elementem lehké dřevěné konstrukce stávajícího altánu; 2. geometrie – nové obrazce (lichoběžník a kružnice) svou strmou orientací přitakávají existující struktuře, přesto však doplňují a obohacují celkovou kompozici svou silnou konturou; 3. metafora – zatímco pergolu a její spletitou dřevěnou konstrukci lze chápat jako estetickou analogii listoví (v tomto konkrétním případě jde o okolní vinice), zahloubené sklepení může souznít se samou zemí – zdrojem energie a životadárným podložím lokality. Tyto vztahy svazují i osvobozují, osvětlují a reflektují jak stávající, tak i novou architekturu. Nová kamenná zeď se stává uměle vytvořenou nulovou rovinou (jak ve smyslu programovém, tak estetickém), stejně tak jako krajinotvorným prvkem terasovité topografie. Zahloubené sklepení lichoběžníkového tvaru, jenž je vyjádřen i v řezu, skýtá zcela odlišný smyslový prožitek (zhuštění) než pergola, stojící v otevřeném prostranství (expanze). Charakter stavebních materiálů i textury zde nabízejí archetypální téma syrové spartánské umělé jeskyně. Formálnější aspekty projektu jsou přirozeně jeho nejslabší stránkou.
Monochromatický, téměř sterilně bílý interiér nejenže popírá texturu i prostorové kvality sklepení, ale až se na stěnách objeví barevné nástěnné malby, až sem přijdou lidé a podlahu pokryje nečistota, přijde tento prostor o většinu kouzla svého „konceptuálního“ fotogenického vzhledu. Vstupní dveře z reflexního skla, které jsou nepopiratelně silným kompozičním prvkem zdi, se staly pouhou reprezentací (zrcadlí věrný obraz zahrady), což protiřečí jejich potenci maximalizovat prožitek překračování nového prahu. Síla projektu nakonec netkví v jeho odpovědích, ale spíš v komplementárních a dvojznačných kvalitách, o něž obohacuje své bezprostřední okolí i celý park.
Nedávno se objevil tematický pokus charakterizovat současnou českou scénu slovem „přísnost“. Pojem přísnost – téměř klášterní svou sémantikou – představuje onu vzácnou směsici askeze a skromnosti, morálky a čistoty, která se obvykle pojí se svatostí. Je to postoj, v němž se údajné elitě české architektury zalíbilo a který s oblibou aplikuje ve svých kritických projevech – od hodnocení architektonických soutěží po odborné publikace – jako dostatečnou odpověď na kterýkoliv daný problém. Ať už je to názor oprávněný nebo ne (a já se domnívám, že zde důvody pro jistý nesouhlas existují), rozhodně
je to břemeno, které se tvůrci pronese, břemeno, které může znamenat morální omezování v tom lepším případě, v tom horším může vyústit v estetické zneužití. Místo toho, aby se kochali závažným moralizováním na téma formy a funkce (co je to konec konců morální prostor?) a čistotou asketických kompozic, mohli by se možná tvůrci otevřít další radosti, která tkví v samé architektuře, dát se vést zvědavostí a zvídavostí po cestě, kde se ve střetech dynamických vztahů klienta a architekta, koncepce a skutečnosti, akce a tvaru rodí prostor.
